Tato korouhev, nebo také korouhvička se zpravidla umísťovala na střechy domů, nebo i na vysoké kůly uprostřed dvora na statcích. Podle toho, jak rychle se korouhvička točila a jak ji vítr nasměroval, se dříve lidé hlavně na vesnicích řídili při zemědělských pracích prakticky od jara do podzimu.
Tato tradice začíná zvolna ožívat na našich vesnicích, kde je dnes spousta starých chalup přizpůsobována k rekreačním účelům, ale mnohdy i k trvalému bydlení. Korouhvičky na těchto objektech zažívají svou renesanci a jejich úloha dnes spočívá oproti dřívějšku většinou k ozdobě domu, zajímavé dekoraci, ale i k potěšení při sledování jejího pohybu ve větru.
Tvary větrných korouhviček jsou rozmanité, zrovna tak materiály, ze kterých se dnes zhotovují. Nejčastěji jsou však vidět větrní kohouti z kvalitního měděného plechu, aby byla zaručena co nejdelší životnost.
Na takových korouhvích je patrná poctivá rukodělná práce, láska k detailu a vztah k materiálu i tradicím. Kohout může být i trojrozměrný, aby jeho dojem byl ještě větší. Kromě kohoutů korouhvičky znázorňují i jiná zvířata, nebo mohou být zhotoveny jako ukazatel světových stran. Korouhev má čtyři šipky, na jejichž koncích mohou být první písmena znázorňující světové strany podle anglické nebo české abecedy.
Držáky korouhviček jsou rafinovaně zhotovovány tak, aby se korouhev mohla umístit kamkoliv na střechu, to znamená jak na plochu, tak na hřeben, na špičatou střechu nebo dokonce i na stěnu domu. Proti příliš silnému větru hlavně v zimním období jsou korouhvičky opatřovány svěrkou, která zajistí její otáčení, které by mohlo vést k poškození nebo úplnému zničení korouhve.